50% lidí vidí svět růžově....ti ostatní drogy neberou...

Slyšíš? To bije srdce...

20. ledna 2009 v 17:06 | Nasraná Agi, která si dva dny před ukončením klasifikace stáhla známku o stupeň dolů....grrr... |  JEDNORÁZOVKY
A je to tu. Jednorázovka pro Hope :D
V pořadí druhá. Konečně s happyendem :)
Pospíšila jsem si, protože se na ni těšila :) tak snad se bude líbit :) A Hope...zkus číst mezi řádky, ano? Život je to nejcennější :)
Je to pokračování minulé povídky (Nerozumět. Nechápat. Nevědět.), která skončila špatně :D. Milé Hope pořád nešlo do hlavy, jak na to můžu napsat pokračování se šťastným koncem, když jsem hlavní hrdinku srazila z věže :D Nj, jsem všemocná :D Posouvám hranice možností :D
Tak snad se vám bude líbit...:)
Je to romantický šplecht, ale podařilo se mi do něj nasr...éé...nacpat jedno poselství, které rozluští jen ti, kterých se týká :)
Jsem poměrně spokojena. Ta minulá jednorázovka byla sice o hodně lepší, ale pokračování obecně bývají méně podařené... Podle mě tenhle příběh má svoje kouzlo :) Nevnucuju vám svůj názor. Naopak. Ráda uslyším váš. V komentářích :)
Tentokrát mě opravdu zajímá váš názor.
A když prolomíte hranici 20 komentů (od různých lidí!!!:D), tak se tu zčistajasna objeví Světice :D (heh, jsem vyděračka :D)
PS: Omluvte hrubky, čeština není moje parketa :D


Slyšíš? To bije srdce...
Vypadalo to, jako by Sirius padal celou věčnost - jeho tělo opsalo elegantní křivku, když po zádech klesal k roztřepenému závoji, visícímu z kamenného oblouku. Na jeho tváři se usadil výraz strachu. Strachu a...překvapení... Pak propadl závojem.
Slyšel dozvuky boje. Někdo křičel. Ale on si připadal, jako by mu někdo zacpal uši. Jako by vrazil hlavu pod vodu. Ticho. Ticho. Ticho. Ale jiné ticho, než dosud znal. Tady to ticho bylo SLYŠET. Ševelilo. Hýbalo se. Existovalo. Žilo...
Až teď si uvědomil, že nestojí ve tmě. Ne. Stál na opuštěné ulici a jediným společníkem mu bylo Ticho a Šero. Šero jiné, než znal. Šero, které se táhlo jako med. Neproniknutelné. Beznadějné...tak moc...PRÁZDNÉ.
Rozhlédl se okolo a najednou si uvědomil, že ten svět není jen šedý. Ale barvy byly mdlé. Nevýrazné...
Slyšel kroky. Tiché. A přesto tak hlučné. Obezřetně se natočil a podíval se směrem k návštěvníkovi.
,,Nějak jsi nám zestárl, brácho!" vystoupil ze stínů James Potter. Sirius couvl o pár kroků. Nevěřil. Nechtěl věřit. Nebyl přece...MRTVÝ! Nebo ano? Nevěděl. Nechtěl vědět.
,,Čekali jsme na tebe." objevila se poblíž něho zrzka. Lilyan Potterová. Pamatoval si zářivou barvu jejích vlasů. Nyní vypadaly jako korodované železo. Nechápal, kde se tu objevila. Přišla tak neslyšně. Tak tajemně... Prohlédl si je pozorněji. Kontrasty mezi barvami se prohloubily. Kůže zesvětlala, vlasy a oči ztmavly. Zděsil se toho.
,,Jamesi?" uniklo mu ze rtů. Svěsil ruce podél těla. A stále nerozuměl.
,,Brácho, čekal jsem vřelejší uvítání." usmál se Potter. V tom úsměvu už nebylo pranic život. A přesto...byla v něm naděje...a přátelství? Ano, viděl to. Tu upřímnost.
,,Kde to jsem?" naléhal. Žralo ho to. Tížila ho nevědomost. Lily se zasmála zvonivým smíchem. James se pousmál.
,,Tam, kde se jednou objeví každý. Na místě, kde si jsou všichni rovni. Vítej, Siriusi, vítej ve Smrti..." ozvalo se za ním. Překotně se otočil. Mátlo ho to, děsilo jej to. Přerývavě se nadechl. Díval se na ni. Světle hnědé vlasy...ne...nebyly takové, jaké si je pamatoval. Ztmavly. Pozbyly záře života. Ale zároveň byly nádherné. Takovou tou ledovou krásou...
,,Hope?" zachraptěl. Došla mu slova. Vypadala stejně jako když ji viděl naposledy. Stejně...a přesto jinak. Vyzařovala z ní laskavost, ale ne teplo života. Byla krásná...ale nedosažitelná.
Usmála se. Jak dlouho čekala! 20 let. Věčnost? Chvilka? Splývalo jí to. Čas tu neměl hodnotu. Každému byl měřen jinak...
,,Siriusi." rozesmála se. Přišel k ní blíž.
,,Jsem.....mrtvý?" zeptal se tiše. Naklonil se, aby ho slyšela.
,,Ano." odpověděla. Ovanul ho dech omamné vůně. Jenže ledový. Bodal jako severák...
,,Kde to jsme? Ve Smrti? Co je tedy Smrt?" ohlédl se, ale James už tam nestál. Byli sami. Sami?
,,Místo, kde jsou si všichni rovni. Nechtěj, abych ti to vysvětlila, musíš to pochopit sám..." zatvářila se omluvně.
,,Jsme tu sami?" vyptával se dál. Její odpovědi ho svíraly. Nechtěl to věděl, ale ptal se dál. Musel to vědět...
,,Jistěže ne! Jsou tu miliony lidí...duší... Až budou chtít, tak se ti ukáží. Čekají. Nebo čekají, až pochopí. Pochopí smysl života..." pobavila ji jeho otázka. Prohlížel si ji. Vypadala stejně jako když se s ní loučil. O tolik mladší než on...
,,Není odtud úniku zpět. Můžeš jít pouze dál." pokračovala a pohrávala si s pramenem vlasů.
,,Dál? Kam dál?" vyzvídal.
,,Nevím. Když dojdeš smíření, když začneš litovat, když chceš jít dál a nečekat na ty, které máš rád....když odpustíš křivdám... Pak můžeš pokračovat v cestě." odvětila jemným hlasem. Vypadala tak mladá. Klidně by mohla jeho dcera...
,,Čekala jsem. Chyběl jsi mi...nevím proč..." zamračila se. Na čele se jí objevila malá vráska. Vypadala stejně roztomile a bezmocně jako tenkrát...
,,Dospěl jsi. Jsi...starý..." prstem přejela po několika šedivých vlasech na straně hlavy.
Nechtěl to poslouchat. Myslel na ni. Chyběla mu. Jistě, nedržel celibát, ani se nedal na dráhu poustevníka...ale...nezapomněl...
,,Jaké to je, pamatovat si živě barvy? Jaké to je, pamatovat si jejich zářivost a svěžest? Jaké? Vzpomínky vyblednou. Vytratí se.." její hlas se změnil na naléhavý. Mlčel.
,,Je tu slunce. Svítí...ale nehřeje." ukázala k obloze. Podíval se tím směrem a spatřil zamlžené svítící kolo. Jako v mlze. jako by byl vzduch plný smogu...
,,Lidské teplo. Ještě ho máš. Pomalu se ztrácí. Uniká z tebe život." ledovou rukou mu přejela po tváři. Mírně ucuknul. Bylo to, jako by mu po obličeji přejížděli ledem.
,,A tvé srdce. Ach! Bije. Pomalu. Skomírá. Ale bije. Ještě bije. ŽIJE. Ještě ano, avšak ne nadlouho. Jeho tlukot je nepravidelný. Zpomaluje. Jeho bušení pomalinku utichá. Umírá....jako ty..." přitiskla se k němu a ucho přiložila na levou stranu hrudníku. připadalo mu, jako by ho objímala socha z ledu. Děsil se jí. Děsil se jejího smutku. Děsil se jejích slov. Opravdu přichází o tak vzácnou věc? Je život to nejcennější? Myslela si to. Byla si tím jistá.. Poslouchala bušení srdce a tvář se jí zalila smutkem. Nepotřeboval vidět její myšlenky. Záviděla mu. Přála si jediné. Žít.
,,Je tu všechno, nač si vzpomeneš. Všechno. Můžeš mít vše, co si umaneš." začala hovořit a odtáhla se od něho. Cítil, jak jeho srdce utichlo. Byl to divný pocit. Jako by mu něco ukradli...
,,Jenže nač jsou ti peníze, když si za ně nemáš co koupit?" zvedla ze země starý peníz a hodila ho na stranu. Mlčky ji sledoval. Byla tak stejná a zároveň jiná...
,,Nač je ti moc, když nemáš koho ovládat?!?" rozesmála se a rozhodila rukama. Sledoval ji. A poslouchal.
,,Jsou tu květiny. Jsou krásné, ale....nevoní." podala mu růži, kterou utrhla na zahrádce u domu.
,,Máš zdraví...ale nejsou tu nemoci!" pokračovala s útrpným výrazem na tváři.
,,Je tu pravda...ale nač? Není tu lež!" sklonila hlavu. Po tváři jí stekla slza.
,,Je tu láska. Nač je ti, když nemáš srdce?!?" zakroutila hlavou. Obejmul ji. Už mu nepřipadala tak studená. Jeho tělo chladlo.
,,Nemůžeš zemřít. Nemůžeš. Nemůžeš utéct. Nemůžeš ŽÍT! Dala bych cokoli za to, moci žít. Život bylo to nejcennější, co jsem měla. Život. Krásné slovo. Tak nedosažitelné. Tak cenné. Tak nedoceněné, dokud nezemřeš." šeptala mu do košile. Mlčel. Její slova ho děsila.
,,Takhle vypadá absolutní rovnost. Máš vše a zároveň nemáš nic. Můžeš vše dát, nemohou ti nic vzít. Ani život. Ani ten..." vzlykla, ale hned si setřela slzy.
,,Co se tenkrát stalo?" zeptal se potichu.
,,Bratr mě shodil z věře. Na rozkaz rodičů." pokrčila rameny. V Siriusovi se vařila krev. Zatnul pěsti. Jak mohla být tak v klidu? Mluvila o svém vrahovi. O tom, který jí vzal to, čeho si cenila nevíce. Života.
,,To je v pořádku. Tady se naučíš odpouštět. Tady se naučíš litovat. Čas tu nemá hodnotu. A když odpustíš a lituješ....pak můžeš pokračovat dál. Máš věčnost na to, abys zpytoval svědomí. A nakonec zjistíš, že to nejcennější byla láska a život. Nic jiného. Prosíš o odpuštění. Každý ti odpustí. Musíš vyhnat zášť ze srdce. Každý dělá chyby. Odpustila jsem mu. Byl sám sobě obětí. Byl sám sobě otrokem. Mučí ho svědomí. Mučí ho minulost. Zničil sám sebe..." vysvětlila. Pomalu chápal smysl toho všeho. Najít klid. Očistit duši.
,,Nejhůře jsou na tom sebevrazi. Nedokáží se přinutit, aby odpustili sami sobě. Aby si odpustili to, že se vzdali života. Chtěli by vrátit čas. Ale to nelze." pokrčila rameny a odmlčela se. Dívala se na něj. Klidně. Smířeně.
,,Kde je James...Lily?" vzpomněl si na ně.
,,Dávno všem odpustili. Čekali jen na tebe, chtěli se rozloučit...jdou dál..." stiskla mu rameno. Chápala, jak je to pro něho těžké. Ztratit život. Věc zdánlivě lehká. Ztratit ho lehce...ale jak ho získáš zpět? Pověz! JAK?!?
Obejmul ji. Už mu nepřipadala chladná ani trochu. Byl stejný. Stejný jako ona. Mrtvý.
Ukazováčkem mu přejela po hrudi.
,,Je to těžké, že?" pronesla do ticha.
,,Co?" nerozuměl jí.
,,Ztratit srdce. Vidět, jak umírá. A nemoci s tím nic dělat. Ztratit to nejcennější..." vysvětlila a podívala se mu do očí.
Všiml si, že jí ztmavly i oči. Rty. Pleť křídově bílá. Přejel jí palcem po tváři. Kůže jemná, jako z papíru.
Sklonil se k ní a jemně se dotknul jejích rtů. Zamrkala. Připadalo mu to správné? Ne. Bylo to...ujeté. Úchylné. Ale když ne teď a dnes..tak kdy? KDY?
Nadzvedla koutky úst a přitiskla se k němu co nejblíže. Jemně ji políbil. Jako by se setkaly dva kusy ledu. A roztávaly.
Po chvíli se poděšeně odtáhla a chytila se za levou stranu hrudníku. S vyvalenýma očima cítila pod rukou tichounké, sotva postřehnutelné zabušení. Taky to cítil. Slyšel to. Cítil, jak se jeho srdce opět probouzí k životu. Bolelo to. Ale byl šťastný. Věděl, že je připraven jít dál. Do neznáma. Buch buch. Buch buch. Buch buch.
Jak mu byl ten zvuk drahý...
Zvuk života...
Usmáli se na sebe. Svoji drobnou ruku vsunula do jeho. Tušila, že je čas jít dál. Čekala dlouho. A dočkala se. Zavřela oči a poslouchala tomu kouzelnému zvuku. Po těle se jí rozlévalo teplo krve. Už zapomněla, jaké to je. Žít. Už se toho nikdy nechtěla vzdát. Nikdy. I sebevětší bolest byla lepší než to studené ticho.
,,Slyšíš? To bije srdce..." zašeptala.
Věděl to.Cítil to. byl šťastný. Povzbudivě jí stiskl ruku. Čas jít dál... Čas opět žít...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbily se vám tyto dvě (na sebe navazující) jednorázovky? :)

Ano
Ne

Komentáře

1 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:45 | Reagovat

No já klidně napíšu všech dvacet komentů, ale nevim, jestli se to nepovažuje za podraz he. Ale píšeš fakt luxusně a určo napiš pokráčko k Máří už jenom kvuli mně. Měj se  Angel

2 Hope Hope | Web | 20. ledna 2009 v 17:50 | Reagovat

mno, co na tohle napsat? povídka je krásná a ano, ta první byla, nechci říct lepší, protože ony mají obě něco do sebe, ale byla první...konečně jsi mi to s tím šťastným koncem objasnila :o) pochopila jsem, co jsi mi touhle povídkou chtěla říct, ale můj názor na to znáš...moc ti za obě děkuju

3 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:51 | Reagovat

Teď sem přečetla tuhle povídku. Jedno slovo: krása.

4 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:52 | Reagovat

To už je čtvrtý koment:-)

5 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:52 | Reagovat

No jo nebudu podvádět

6 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:53 | Reagovat

Ale kdyžtak mě zastavte

7 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:53 | Reagovat

Njn vůbec nejsem divná

8 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:53 | Reagovat

Ani trošku

9 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:54 | Reagovat

Hele už chybí jenom 1003 komentů

10 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:54 | Reagovat

To je metafora, tak já se loučím, ať přebere štafetu někdo jiný

11 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:54 | Reagovat

Aloha

12 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 17:55 | Reagovat

P.s. pište komenty

13 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 18:23 | Reagovat

Tak já teda fakt nevim, vy nechcete Máří Magdalénu nebo co? Takto teda budu muset odťukat celý sama. Njn to je hold tak, co si člověk sám neudělá, to nemá. No to je ale dlouhej koment. By mě zajímalo, jakej je rekord toho nejdelšího komentu. No to bych toho asi musela napsat víc. No nedivte se mi, že toho tolik píšu. Sem nemocná, tak se nudim a potřebuju něco dělat a jejikož sem dosti hyperaktivní jedinec, tak když zrovna neběhám po lesích, tak sem na netu. No doufám, že budou chřipkový prázdky, protože se mi nechce dopisovat všechny ty poznámky. Njn střední je hold střední. Tak a za tenhle koment bych si zasloužila tu kapitolku. Pěkně prosím, smutně koukám. Tak se mějte a já jdu koukat na Underworld p.s. není to nijak světový, ale všechny dvd už mam projetý.

14 jayne jayne | Web | 20. ledna 2009 v 19:02 | Reagovat

tak to bolo nadherne..paaaani...a ze tebe nejde romantika...je to prekrasne...naadherne jednorazovky...no paani..ja fakt cumim...to je tak kraaaasne :))..no vazne..napisala si to uzasne....:))

a ja chcem tiez Mari Magdalenu :D:D:D..tak sup rychlo sem s tou kapcou :)))))

15 tija12 tija12 | E-mail | Web | 20. ledna 2009 v 19:20 | Reagovat

Moc krásné.

A minimálně v jedné věci máš pravdu. Sebevrazi by si odpouštěli asi nejhůře. Celkem lehce jde ospravedlnit jiné, ale sebe ne... Tam je to trochu těžší... Čověk si pozdě uvědomí, jak je život důležitý, občas až příliš pozdě... když už nic nejde zvrátit... když už srdce nebije...

Možná se to bude zdát divné, ale u té části se sebevrahy jsem se skoro rozbrečela. Nevím proč... jen tyhle věci na mně působí asi až příliš emociálně... je něco jiné číst o tom jako o cizí věci a nebo vědět, že nechybělo mnoho a tohle odpuštění bych musela dělat taky (jestli to s tím tak ve skutečnosti je)...

Vůbec nevím proč to tu vše píšu, ale asi jsem se musela někde vypsat. Jestli je to moc otravné, tak promiň.

Agnes jsi moc dobrá kamarádka, pro mně jedna z nejlepších a pro mne je naše přátelství důležité, tak doufám, že neskončí

16 Gigi Gigi | Web | 20. ledna 2009 v 19:53 | Reagovat

Agi, to bylo opravdu překrásné... když jsem přečetla tu první, napsala jsem Hope, že bych nikdy neřekla, že zrovna ty- takový šílenec:-)- dokážeš napsat něco tak dospělého...ale teď po přečtení té druhé vidím, že je to opravdu možné...nemůžu říct, že by se mi jedna líbila víc než druhá,protože každá byla jiná a tahle mě asi donutila trošku víc se zamyslet...pohltila mě,abych tak řekla...navíc myslím, že to nebyla žádná přehnaná romantika...já nevím, jak to vyjádřit...bylo to prostě filozoficky, ale zároveň hodně beletristické...opravdu se mi to moc líbilo a myslím, že nebude na škodu,když podobných děl napíšeš víc...vše,co píšeš, je zatím takové vtipné,ale trošku puberťácké a tohle je naprosto něco jiného...je celkem obtížné uvěřit, že tyhle dvě jednorázovky napsala stejná osoba,která píše Světici nebo Žiješ jen jednou nebo Grog suň krok....fakt,klobouk dolů:-)

17 Elizabeth Elizabeth | 20. ledna 2009 v 20:21 | Reagovat

Tak to bylo krááááásný že se spolu nakonec setkali=)=)=) doufám že tady bude kapitolka ksvětici co nejdřív!!!Píšeš úúúžasně=)=)

18 Audrey Audrey | 20. ledna 2009 v 20:30 | Reagovat

Jůůůůůů.....to bylo super:-).......bude teda kapitolka k světici?? já ji chci a to moc:-D....píšeš fakt krásně to se musí uznat a moc se mi tvoje povídky líbí

19 tonks tonks | Web | 20. ledna 2009 v 21:00 | Reagovat

veľmi veľa myšlienok, veľmi veľa pocitov, ale nepôsobí to ani trochu rušivo... práve naopak... je to napísané veľmi dobre a plynulo, takže človek číta a napísané myšlienky sa mu vrývajú do mysle... nádhera ;)

20 Angel Angel | 20. ledna 2009 v 21:18 | Reagovat

Tak jo, to moje se snad taky počítá. Tak a Máří se řítí. Aspoň doufám. zdravím všechny  Angel

21 Lenka Lenka | E-mail | Web | 21. ledna 2009 v 14:18 | Reagovat

No...jak bych to řekla:Tohle, že byl dobrý konec?No...možná ano. Záleží na úhlu pohledu. Ale...

Moc se mi líbilo, jak jsi vyjádřila tu absolutní rovnost, či co. To bylo opravdu mistrovské. Nádhera. Jeěště krásnější, než díl první=))

22 Nakuta Nakuta | Web | 21. ledna 2009 v 18:18 | Reagovat

Moc hezké, líbilo se mi to víc, než ta první. Čtu význam mezi řádky, ale asi není určený mně...Přestože máme v něčem rozdílné názory,tak se mi tahle jednorázovka zdála překrásná. Fascinující, jestli to po Smrti vidíš doopravdy takhle...Docela by mě zajímalo, co se podle tebe stalo dál..Žili, nebo nalezli věčné osvobození?

23 ... ... | Web | 5. února 2009 v 17:23 | Reagovat

........

                        ...°...°...

                           ..O..

24 ... ... | Web | 5. února 2009 v 17:24 | Reagovat

no... ale když to bylo v bílým rámečku, tak to dávalo tvar...

25 ... ... | Web | 5. února 2009 v 17:24 | Reagovat

........

...°...°...

   ..O..

26 ... ... | Web | 5. února 2009 v 17:25 | Reagovat

taky ne.... Hej... to to nedělá mezery,nebo co???

27 ... ... | 5. února 2009 v 17:26 | Reagovat

__........__

_...°...°...__

__..O..__

je to divný....

jinak, chtěla jsem tak nějak dát dohromady vykuleny voči a hubu dokořán... no nic....

28 Maysie Maysie | E-mail | Web | 17. prosince 2012 v 0:13 | Reagovat

Teda, zajímavé, mrazivé,dech beroucí.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama