50% lidí vidí svět růžově....ti ostatní drogy neberou...

VIII. kapitola - Staří známí

28. srpna 2008 v 12:54 | Doktorka Agnes Šílená |  Nemohu s Tebou být, nemohu bez Tebe žít...
Milí drazí,
dostali jsme se k druhé nejnesmyslnější nepochopitelné či snad nejtrapnější kapitole celé povídky.
Prostě to tak je. Takže tohle jsou jen duté nesmyslné kecy plné rádoby chytrých řečiček.
Taky je tahle kapitola divná, protože má děj. DIVNÝ děj. Přeplácaný děj. Nepochopitelný děj.
Je to prostě moc akční....trapně akční...
Vlastně je tahle kapitola jednou velkou pohádkou se šťastným koncem...teda...skoro šťastným koncem...
Povaha téhle kapitoly odpovídá povaze její pisatelky. Šílená, komplikovaná, absurdní a DIVNÁ.
Kamarád o mně prohlásil, že když mě vidí, tak si vzpomene na samopal... Dodnes jsem to nepochopila...
Potom tady byla anketa o tom, jaké byste si tipli mé budoucí povolání. Nejčastější odpovědí byla novinářka, ihned po ní spisovatelka. Vlastně každé povolání dostalo méně či více hlasů...až na jedno. Doktorka. A tady se projevuje komplikovanost mé povahy. NIKDO si nemyslel, že bych mohla studovat na doktorku. Zklamu vás, vážení, studuji na doktorku.
Správná odpověď nedostala ani jeden hlas... Proč asi? Protože jsem komplikovaná a šokující osoba...možná budu obdobou doktora Hause...
A dále bych vám chtěla poděkovat za tu kupu komentářů, které jste mi napsali. DÍÍÍKY!
Toť asi vše.
Už vás otravuju dlouho, a tak raději zmizím...
Ahoooooj!

,,Jauvajs!" probudila jsem se a zpod zad vytáhla poměrně velký kámen. Bylo mi zima, bolela mě záda a měla jsem přeležený krk. Prostě mi bylo nádherně. Pracně jsem se vyškrábala na nohy a porozhlédla se po svém dosavadním útočišti. Vypadalo to tady jako v kterékoli jiné chodbě. Popravdě řečeno to všude vypadalo stejně. Stejné vlhké zdi, stejné staré pavučiny, stejný zápach stáří, stejní netopýři u stropu... A navíc jsem měla hlad. Nepřekonatelnou chuť na čokoládu. Ale protože jsem magor první kategorie, tak jsem si s sebou nevzala ani ty odporné cereálie. Jsem ztracená v neznámé chodbě, mám hlad a nevím, jak se z toho bludiště dostat. Nazdařbůh jsem se vydala těsnou chodbou. Kdybych alespoň věděla, jestli je den nebo noc, ale já vím velký kulový! Vztekle jsem nakopla nejbližší kámen. Přemýšlej, Samantho, přemýšlej...
Začala jsem tedy přemýšlet, ovšem po pár metrech jsem zjistila, že jít a přemýšlet zároveň prostě nelze. Promnula jsem si čelo, abych zatlačila tu bouli, která se zákeřně objevila poté, co jsem nevychytala ostrou změnu směru a v zamyšlení to narvala do zdi.
,,Sakráááá!" zaječela jsem a nakopla zeď.
,,Sakráá-krááá-krááá..." odvětila mi ozvěna.
V dálce jsem uslyšela šustění křídel. To nic, to si jen ti netopýři na stropě mění pozice, utěšovala jsem se naivně. Co jiného než netopýři by to mohlo být, že? Jemné šustění v dálce se neuvěřitelnou rychlostí měnilo v ohlušující randál poblíž. Žaludek se mi stáhl strachem, přitiskla jsem se ke zdi a poslouchala uklidňující bušení svého srdce. Nalepená ke zdi jsem čekala, co se z té chodby vyřítí. Jeden netopýr, dva netopýři, tři netopýři, OPRAVDU HODNĚ netopýrů...
Zavřela jsem oči a pokoušela se nenaslouchat nepřátelskému švihání křídel, ani podivným skřekům, které by ze sebe obyčejný netopýr vyloudil jen těžko. Stála jsem nalepená u zdi a snažila se nevnímat tvorečky, kteří se o mě občas otřeli. V divoké rychlosti se vznášeli chodbou a bravurně pilovali ostré zákruty chodeb.
Ještě několik minut jsem tiše stála a mlčky vnímala vzdalující se skřeky. Vážně jsem si připadala jako v Hitchcockových Ptácích. Až na malý detail, že tady nebyli ptáci, ale netopýři. Nově jsem zvážila situaci a vyvodila tyto závěry: Pokud je noc, tak ti netopýři letí ven a já bych mohla jít za nimi a vylézt na čerstvý vzduch. Další možností je, že ti netopýři před něčím utíkají, a tím pádem by bylo v mém zájmu co nejrychleji zmizet. A nakonec poslední možnost, že půjdu za těmi divnými netopýry a oni mě někde za rohem ohlodají na kosti. Dvě možnosti pro, jedna proti.
Zhluboka jsem se nadechla a vydala se stále se zužující chodbou, ve které ty obludky zmizely. Nejdříve jsem šla normálně, pak jsem musela skrčit hlavu, protože strop se začal povážlivě snižovat. Co chvíli jsem se zastavila, abych se ujistila, že pořád ještě slyším šustot křídel. Nakonec jsem lezla po kolenou a mezi zuby drtila nadávky. Bohudík jsem věděla o jedné osobě, na které si (pokud to tu přežiji) budu moci vylít zlost. Těš se, Blacku, těš se...
Silonky už dávno vzaly za své a kolena mě pekelně bolela. Proč já vůbec do toho pitomého sklepení lezla?!? Navíc je jen otázkou času, kdy má velevážená rodinka vyburcuje veškeré úřady... Zaobírala jsem se svými myšlenkami a dál lezla po čtyřech. Rozsvícenou hůlku jsem držela v zubech, abych se neplahočila v úplné tmě. A tak jsem lezla a lezla a lezla, aniž bych si uvědomila, že lezu do kopečka. Instinktivně jsem ohlodávala hůlku a modlila se, abych odsud co nejdříve vypadla.
Chodba se stočila napravo a já ucítila závan čerstvého vzduchu. Joooo! Jsem borkáááá! Já jsem se vážně dostala pryč a ani mi to netrvalo moc dlouho! Zrychlila jsem a po pár krocích jsem se vyškrábala na rozbahněnou hlínu.
,,No fuj! To je humus!" snažila jsem se tu lepkavou hmotu setřít z nohou. Jak jinak než bezúspěšně... Rozhlédla jsem se okolo, ale v té tmě jsem toho moc neviděla. S povzdechem jsem z toho odporného bahna vylovila hůlku a rozsvítila.
,,Alespoň že není úplněk..." podívala jsem se na oblohu, na které svítil měsíc připomínající rybí oko.
,,Hmmm...takže JE úplněk. Já se na to...!!!" zlobně jsem si odfrkla a porozhlédla jsem se po místě, na kterém jsem se momentálně nacházela. Až teď jsem zaregistrovala vtíravé cvrlikání cvrčků, kobylek a další podivné havěti. Všude okolo byly stromy, takže jsem ani netušila, jak daleko jsem od hradu. Zapraskání větve mi dokonale vyburcovalo všechny smysly. Zhasla jsem hůlku a potmě špiclovala uši, jestli to neuslyším znovu. Pomalu jsem ani nedýchala a snažila se v tom cvrkání rozeznat i jiné zvuky. Moji pozornost upoutala nad zemí se vznášející světýlka, která stoprocentně neznačila přítomnost světlušek. A ještě k tomu tu byla zima jako v morně. Vzpomněla jsem si na jediného živočicha, který takhle poblikává a zima mu nevadí. Bludičky a bludníčci. Fajn, takže bažina nebo rašeliniště...
Polovina lidí by se teď složila. Ale já mám motivaci se odsud dostat. Musím si to jednou provždy vyříkat s Blackem z očí do očí. Nebudu si hrát na žádnou naivní holčičku a vpálím mu do ksichtu výši alimentů. To si prostě nemohu nechat ujít! Na tváři se mi vykouzlil mírný úsměv při představě prosícího Siriuse. Hůlku jsem si zastrčila za lem sukně, vykašlala jsem se na všechny neznámé zvuky, zhluboka jsem se nadechla a přeměnila se. Ano, jsem zvěromág. Naučila jsem se to jen tak z rozmaru. Chtěla jsem se měnit v geparda, lva nebo nějaké elegantní zvíře. Měním se v černého pouličního psa neznámé rasy. To je tak nééésprááávééédlííívééééé!!! Navíc smrdím jako popelnice a srst mám jako koudel.
Rozeběhla jsem se napříč močálem, co nejdále od těch proradných světýlek. Párkrát mi na jílu podjely zadní nohy a já se rozplácla na čumák, ale hrdinně jsem pokračovala v cestě. Zmijozel se nevzdává! Jak jsem běžela a bahno zasychalo, tak mě děsně svědil kožich. Jenže jakmile jsem se převrátila na záda, abych se mohla řádně podrbat, tak jsem se v tom bahně vykoupala znovu. Být psem je na houby.
Co asi dělá Amélie? Jsem matka na baterky. Každá správná máma se o své dítě dokáže postarat, je s ním, když ji potřebuje. Já jsem všechno dokonale pohnojila... Budu si na někom muset vylít zlost... Sirius bude pykat...
Nevýhodou úniku skrz bažinu je to, že musíte jít pouze po temných místech, protože kde je světlo, tam jsou bludičky. Kde jsou bludičky, tam je bahno. Kde je bahno, tak tam já nejdu. Jednoduchá logika.
Musím přiznat svoji radost nad tím, že vlkodlaci si dneska dávají dýchánek v jiné části lesa. Potkat vlkodlaka je to poslední, co bych si přála.
,,ÓÓÓÚÚÚÚÚÍÍÍÍÍÍ!!!!!" ozvalo se po mé levé straně. No bezva. Určitě jsem to zakřikla. Okamžitě jsem nasadila ostřejší tempo a jazyk jsem měla vyplazený tak moc, že jsem s ním chvílemi škrtala o zem. Znáte to přísloví: Práce kvapná, málo platná? Nasadila jsem takové tempo, až mi na jehličí (moment...jehličí? To znamená, že jsem se dostala pryč z močálů! Jooooo!) podjely pro změnu přední nohy a já hodila tlamu. A to doslova.
,,Co děláš, vole?" SLUŠNĚ mě oslovil nějaký mluvící jelen, který se objevil vedle mě.
,,Vrrrrr." zavrčela jsem, abych mu dokázala, že teď vážně nemám čas na přátelské konverzace. Ale zkuste to vysvětlit tomu labilnímu ukecanému paroháči...
,,Nezmatkuj, brácho, a běž ho na chvíli zdržet!" stále vedle mě poklusával ten otravný jelen.
,,Vrrrrr." zavrčela jsem vztekle a snažila jsem se odolat touze, která mi kázala, abych ho řádně rafla do nohy. Jenže na to mi teď jaksi nezbýval čas...
,,Teď necouvneš, vole! Lítáme v tom všichni! Nemůžeš ho tu nechat a zdrhnout!" snažil se mě přesvědčit. Asi mu vážně hrabe. To by mě zajímalo, koho že to mám zdržet, když tu nikdo kromě nás a toho vlkodlaka není.
,,Odpověz krucinál!" předběhl mě a postavil se mi do cesty. Co ho to zase napadlo? Jak mám v téhle rychlosti zastavit? Zavřela jsem oči a zkusila zastavit, ale přesně podle očekávání jsem to narvala do kopyt toho šíleného jelena.
,,Co děláš, kreténe? Okamžitě vymajzni! Běhá tady vlkodlak!" zavrčela jsem a sama se podivila nad tím, jaký mám hrubý hlas. Vlastně jsem v téhle podobě ještě nikdy nemluvila...
,,Panebože! Ty mě ani nepoznáváš? Mělo mě hned napadnout, že když s tebou švihnul o strom, tak budeš mít něco z mozkem! Zůstaň tady a ani se nehni!" nakázal mi.
,,Víš co ti na to? Lítá tady vlkodlak a já tu budu sedět a čekat na nějakého pošahaného mluvícího srnce! Já mizím, měj se a užij si to!" pokusila jsem se toho mezka obejít.
,,Jednou mi za to poděkuješ, brácho..." prohlásil a než jsem se ho stihla zeptat, za co mu poděkuji, tak mě nabral na parohy a zvedl do dvoumetrové výšky.
,,ÍÍÍÍÍ!" zapištěla jsem jako myš. Ten hlas se k mé podobě rozhodně nehodil...
,,Drž se, brácho. Jen co ho najdeme, tak tě odnesu na ošetřovnu." pokusil se mě uklidnit, ale mělo to přesně opačný účinek. Najednou mi došlo, že to asi nebude pohádkový mluvící jelen, ale zvěromág. Navíc není sám. Je tu s ním ještě jeden zvěromág a vlkodlak. No super...
,,Hele, já jako nevím, za koho mě máš, ale nejsem ten, kdo si myslíš, že jsem." prohlásila jsem.
,,Ale to víš, že vím, kdo jsi. Neboj, ošetřovatelka tě dá do pořádku. To musela být pěkná pecka do lebky, co?" nevěřil mi a ještě mi vyhrožoval ošetřovnou!
,,Já ti dám pecku, pokud mě okamžitě nesundáš!!!" zakvičela jsem hystericky, protože jsem slyšela zavýt vlkodlaka. A teď debilní jelen běžel přímo k němu!
,,Uklidni se!" odpověděl mi a proběhl křovím, tudíž mi ty větve pěkně nafackovaly.
,,Jak se mám sakra uklidnit, když mě nějaký šílenec nese vlkodlakovi až pod nos? Já chci okamžitě dolů!" sekla jsem ho tlapou.
,,Myslel jsem si, že to nebude nutné, ale jsi na tom očividně ještě hůř, než jsem předpokládal." zareagoval a zaklínil mne mezi svým parožím tak, že jsem nemohla ani pohnout tlapou.
,,Okamžitě toho nech nebo budu zlá!" zasyčela jsem a marně se snažila uvolnit sevření.
,,Ty už mluvíš v ženském rodě? Nekrvácíš do mozku?" zděsil se.
,,Já ti dám, že krvácím do mozku! Já jsem klidná holka, ale jestli mě okamžitě nepustíš, tak budeš do mozku krvácet ty!" pronesla jsem výhružně a kousla ho do ucha. Alespoň má teď základ pro náušnice...
,,Tohle je snad noční můra..." skousl zuby bolestí a malinko pohnul parožím. V důsledku toho jsem měla kus jeho parohu narvaný v hubě a mohla jsem tak maximálně chrčet. Tudíž jsem na důkaz protestu začala chrčet.
,,On je geniální! On se sám vrátil do Chýše!" nadšeně mi sdělil a vběhl na školní pozemky. Moji radost zkazil tím, že zamířil k vrbě Mlátičce. Tohle je sebevražedný zvěromág!!! Zděšeně jsem zachrčela.
,,Normálně bys nám tu vrbu znehybnil, ale dneska to budeme muset proběhnout. Máme jen jeden pokus, tak to snad nezvoráme..." seznámil mě se svým sebevražedným plánem. Začala jsem sebou zděšeně cukat, ale nebylo mi to ani trochu platné. Ten šílenec se rozeběhl, prosvištěl kolem útočících větví a pokusil se zalézt do uzounké chodby, kterou určitě nikdo nepostavil pro jelena. Vážně bych vám přála, abyste viděli jelena, jak se plazí po břiše. Kdybych neměla zacpanou pusu, tak bych se rozesmála na celé kolo. Na druhou stranu jsem taky neměla bezchybný komfort, protože se mnou ten blbec mlátil o strop. Konečně se chodba rozšířila a on mohl jít opět normálně.
,,Jsi v pohodě, Náměsíčníku?" houkl směrem k pevným dubovým dveřím.
,,Kde jsi byl, ty vole?" rozrazil dveře navztekaný Black. TO NE! Prosím, jen to ne! Ať to není pravda! Moje podezření se potvrdilo. Rem byl vlkodlak. A ten pošahaný jelen je určitě Potter. Tak tohle si s nimi vyřídím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | Web | 28. srpna 2008 v 13:47 | Reagovat

:D:D:D:D To snad není možný :D:D:D Já ti dám, blbá kapitola! :D:D:D Vždyť to je.. skvělý :D:D:D *klátí se na zem v záchvatu smíchu*

2 tonks tonks | E-mail | Web | 28. srpna 2008 v 16:59 | Reagovat

že blbosť, no jasné :DD veď to bolo super :P (na chvíľu som sa vykradla na net a musela som to čítať na 3 krát, ale myslím, že to bolo super :P)

3 Hope Hope | Web | 28. srpna 2008 v 19:46 | Reagovat

skvělá kapitola :D senzační :o)))

4 nath nath | Web | 28. srpna 2008 v 23:15 | Reagovat

paani super kapitola :D len rychlo dalsiu :D:D

5 ďáblík ďáblík | Web | 29. srpna 2008 v 17:32 | Reagovat

co blázníš??vždyť to ení vůbec blbá kapitola!! naopak, celá tahle povídka je vážně úžasná...jen tak dál...už se moc těším na další kapitolku:))

6 jayne jayne | Web | 29. srpna 2008 v 17:35 | Reagovat

tak toto bolo genialne..lepsiu kspitolu som v zivote necitala..to bolo perfektne..prosim rychlo pokracko..neviem sa dockat toho ako si to tam budu riesit..prosim ponahlaj sa s pokrackom..prosííííííííííííííííím :)

7 Ajvi Ajvi | E-mail | Web | 31. srpna 2008 v 20:35 | Reagovat

ale prosimtě...kdepak blbej děj. Bylo to boží!!! Obzvlášť se mi líbil ten rozhovou Jamese a Alex. Fakt super:)

8 Kris Kris | Web | 2. září 2008 v 11:30 | Reagovat

Nezbývá mi než souhlasit, že je to super. Jak už řekla většina. Jen tak dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama