50% lidí vidí svět růžově....ti ostatní drogy neberou...

1. kapitola

26. července 2008 v 20:22 |  Světice bez svatozáře
Tak jsem namlátila první kapitolu. Chtěla jsem, aby to bylo nevšední a nevšední to opravdu je. Dneska poprvé přichází na scénu svět kouzel... Tak moc se snažím, aby to nebyla komedie, až mi to přijde vtipné...=D
Ach jo...je to divný...

Vznáším se v ničem a trpím. Všechno mě bolí. Do těla se mi zabodávají tisíce jehliček. Šlachy se mi napínají... Bolí to. Moc to bolí...
S trhnutím jsem se probudila. Vlasy se mi lepily na zpocené čelo. Ještě teď jsem cítila mravenčení v konečcích prstů a cítila jsem se tak podivně...vysílená. Jako by ze mě něco vypumpovalo všechnu energii. Počkala jsem až mé oči přivyknou tmě a podívala jsem se na budík. Dvě ráno. No tě bůh...
S povzdechem jsem se skácela do peřin a na obličej si hodila polštář. Ležím, poslouchám tikot hodin a potí se mi obličej. Vztekle strhnu polštář z hlavy a převalím se na bok. Monotóní tikot budíku mě přivádí k šílenství. Tiše zaúpím a přetočím se na druhý bok.
Tik tak tik tak tik tak... Rozzuřeně se mrknu na ciferník. Ručičky ukazují dvě hodiny v noci a pět minut. Bohudík je zítra...vlastně už dneska sobota...
Rozsvítím lampičku a otevřu si poslední díl Harryho Pottera. Snažím se číst, ale písmena mi splývají dohromady. Strašně mě bolí hlava...a noha. Odhrnu peřinu a zůstanu zírat na krvavou podlitinu na koleni. Čumím na to jako tele na nová vrata. Obezřetně se rozhlédnu po prázdném pokoji. Blbost...kdo by tu asi tak mohl být? Chytím se za spánky. Ta bolest je strašná.
Rozhodla jsem se dojít si pro Paralen. Ten nejsilnější. Roztřeseně jsem se rukama zapřela o postel, abych se vůbec vyhoupla na nohy. Zděšeně jsem zůstala zírat na krvavý otisk pravé dlaně, který zůstal na prostěradle. Podívám se na ušpiněnou dlaň a podél oka ucítím stékat potůček něčeho teplého.
Setřu to do rukávu trika a rozječím se. Nahlas. Jen ať mě všichni slyší.
,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" ječím a dívám se na rubínově červenou skvrnu na rukávu. Krev. Nenávidím krev.
,,Co ječíš? Vzbudíš Natálii!" vtrhne do mého pokoje matka a zděšeně se chytí za pusu. Asi musím vypadat opravdu báječně...
,,Pane bože!" zašeptá a nasucho polkne. Cítím, že mi po krku stéká krev. A po zádech. Jenže kde se tam ksakru vzala? Rozostřuje se mi zrak. Jestli je tohle smrt, tak není o co stát. Chci něco říci, ale nemohu ze sebe dostat ani hlásku. Podlamují se mi nohy a padám. Pomalu ztrácím vědomí. Ležím na zemi a slyším Natálčin křik. Z posledních sil natahuji ruku a vlastní krví kreslím na zem srdíčko. Dětinský to čin... Propadám se do nicoty...černým tunelem...a místo osvobození přichází bolest. Strašná bolest...
Řekni to...řekni to...řekni to.... Bolest přidává na intenzitě. Bolí to. Hrozně moc. Chci umřít... Cítím, jak se mi tělo svíjí v křečích. Řekni to...
,,Nic nevím! Já nic nevím!" zaječím a rychle otevřu oči. Zhluboka dýchám a nehty křečovitě zarývám do prostěradla. Do hrůzou rozšířených zorniček mi proniká ostré světlo žárovek.
,,Já nic nevím, musíte mi věřit!" zakřičím na postavu v bílém obleku, která se ke mně blíží.
,,Já nic nevím! Nechte mě! Prosím!" odsunu se do rohu postele. Tělo mě strašně bolí, ale strach je silnější.
,,Pššššt, to bude dobré... Dám ti něco proti bolesti..." přiblíží se ke mně s injekční stříkačkou. Jehly...tísíce jehel, které se mi zabodávají do těla a ono to bolí... Vzpomínka mi vytanula na mysli a já začnu tu ženu škrábat. Bráním se. Nechci zpátky.
,,Pššt...uleví se ti..." zašeptá a zapíchne mi jehlu do ruky. Pohled se mi rozmaže. Věci se začnou rozplývat ve vzduchu a já padám černým tunelem. Nechci...já tam nechci... Poslední, co vidím, je ustaraný pohled mladé ženy v nemocničním úboru.
Podvol se...řekni to...podvol se...řekni to... Bolest se vrací. Svíjím se v křečích. Třesu se v zimnici. Je mi nesnesitelné vedro a zároveň ukrutná zima. Rozpraskanými rty se snažím nabrat trochu vzduchu. Plíce mám sevřené. Nemohu se nadechnout...
,,Ne ne néééééééé!" řvu zoufale a probírám se na nemocničním lůžku. Okolo mě stojí bezradní doktoři.
,,Já tam nechci. Neposílejte mě tam! Já tam nechci! Nemohu dýchat!" klepu se a brečím. Cítím píchnutí na otupělé paži. Podívám se tam a sleduji injekční stříkačku. Černý tunel. Bolest. Zase.
Vzdej to. Přidej se k nám. Vzdej to. Přidej se k nám. Vzdej to... Hlasy šeptají. Zoufale si zatínám nehty do tváří. Trhám si vlasy...a oni šeptají. Pořád...
Celá zpocená se probouzím a mělce dýchám. Dva doktoři mi drží ruce. Podle toho, kolik se tady válí mých vlasů soudím, že jsem si je trhala i tady. Tady nebo tam...splývá mi to...pořád cítím bolest...
,,Klid! Klid! Dívej se na mě, slyšíš? Dívej se na mě! Bude to dobré, ano? Už to bude dobré..." naklání se nade mnou jeden z doktorů. Zase cítím známé bodnutí injekční jehly. poslušně se na doktora dívám. Je postarší...má modré oči... Snažím se zůstat při vědomí. Modré oči...modré oči...tělem mi projede křeč a já znovu upadám do toho vězení. Vězení, odkud není úniku.
Zemřeš. Zemřeš. Ještě chvíli...malou chvíli... Hlasy šeptají. Kašlu a nemohu přestat. Dochází mi dech... ,,Nikdy se nevzdám..." zachrčí cizí hlas. Cizí a přesto můj...
,,Nemohu dýchat! Já nemohu dýchat!" zakřičím a trhnu rukama. Zadívám se na ně a uvidím, že jsou přivázané k posteli. Opodál stojí ta zdravotní sestra a zoufale na mě pohlíží. Co je vlastně realita? Co je za den? Kolik je hodin? Zdá se mi to? Unaveně pohlédnu na kapačku připojenou k mé ruce. Olíznu si okoralé rty. Nechci se tam vrátit. Nechci tam...ale nejsem tam sama. Někdo je tam se mnou...a také trpí. Trpí víc než já.... A chce pomoc. Potřebuje pomoc. Já to cítím...
,,Chci mu pomoci, chci mu pomoci, chci mu pomoci......" opakuji pořád dokola.
,,Komu chceš pomoci?" zeptá se ta sestra smutně.
,,Jemu. Trpí se mnou. A chce, abych za ním šla..." zachroptím. Pípání nemocničních přístrojů mě uvádí do tranzu.
,,Přijdu za tebou...přijdu za tebou...přijdu za tebou..." šeptám a rozkašlu se. Na přikrývce uvidím krev. Kašlu dál a ta loužička je čím dál větší.
,,Já přijdu...já přijdu...já přijdu..." sípu a sestra zděšeně volá doktory.
,,Ještě chvíli vydrž...ještě chvíli vydrž...." dávivě se rozkašlu. Doktoři přibíhají a bezradně nade mnou stojí.
,,Má halucinace..." zavrtí jeden smutně hlavou.
,,Ještě malou chvíli..." ztěžka se nadechnu a poslouchám, jak se rytmické pípání přístroje mění na dlouhý, jednolitý tón.
,,Kolabuje. Budeme resuscitovat!" zařve jeden z nich a napálí do mě elektrickou ránu. Nic. Zvuk pořád stejný. Táhlý...
,,Ještě jednou." zahuláká znovu a já nadskočím podruhé.
Chci jim říci, aby přestali. Chci jim říci, že je to celé zbytečné. Chci jim říci, ať vyřídí Natálce, že ji mám moc ráda. Chci jim říci, ať mámě sdělí, že jsem jí všechno odpustila. Chci říci tolik věcí, ale nemohu se nadechnout. Chci říci tolik věcí, ale nemohu... Černý tunel. Ale tentokrát je to jiné. Tentokrát netrpím v temnotě. Tentokrát vidím malé světlo. Cítím tu dobře známou bolest, ale světlo se přibližuje. Padám a světlo se blíží. Dává mi naději, že ta bolest skončí. Že nebudu trpět věčně. Zase se dostavuje ten pocit, kdy se mi stáhne hrdlo a já nemohu dýchat. Z posledních sil sípám a koukám do světla. Oslepuje mě. Ještě kousek...malý kousíček...ještě chvíli vydržet... Najednou se plíce uvolňují a já mohu volně dýchat. Světlo je nadosah ruky. Natáhnu prsty pravé ruky a s oslňujícím zábleskem se skutálím na podlahu. Na chladivou kamennou podlahu. Křeče svalů na okamžik polevují. Zhluboka dýchám a bojím se otevřít oči. Bojím se toho, co uvidím.
,,Kdo jsi?" zasípe hlas opodál. Hlas, který znám. Hlas, který se nechtěl podvolit bolesti. Hlas z mých snů... Zprudka otevřu oči a zadívám se na klenutý strop z hrubě otesaného kamení. Bolest je pryč. Zahledím se na své oblečení. Jsem oděná v jednoduchých bílých šatech. Ani stopy po krvi. Nechápu to. Nechápu nic z toho, co se stalo. Umřela jsem? Asi ano. Ale proč? Postavila jsem se a pohlédla na neznámého. Neznámého? Mám pocit, jako bych ho znala věčnost. Věděla o něm všechno a nic. Mám pocit, jako bych se s ním už setkala, ale zároveň ho viděla poprvé.
,,Máří Magdaléna. Mé jméno je Máří Magdaléna." odpověděla jsem na jeho otázku.
,,Tak to jsem ještě neumřel. Jenom mám halucinace. Na mě čekají v pekle čerti, a ne v nebi světice." zachroptěl.
,,Já nejsem z nebe. Já jsem odjinud. Z jiného světa. Volal jsi mě..." řekla jsem a pořádně se na něho zadívala.
,,Já nikoho nevolal." opáčil.
,,Já kvůli tobě umřela, tak mi laskavě netvrď, že nepotřebuješ pomoc." došla jsem k němu. Mohlo mu být tak šestnáct let.
,,Už blázním. Ty tu vlastně vůbec nejsi..." obrátil se na mne a setřel si krev ze tváře.
,,Jestli blázníš ty, tak to my oba..." ušklíbla jsem se a prohlédla mu ránu na pravém spánku. Zvláštní...byla na stejném místě, jako bývala ta moje.
,,Podej mi ruku." poručila jsem. Nevím proč. Prostě jsem to řekla, aniž bych o tom přemýšlela.
,,Proč?" zasípal a v koutku úst mu steklo několik kapek krve.
,,Já....nevím. Prostě mi ji dej." klekla jsem si na špinavou podlahu.
,,Posluž si." roztřeseně ke mně natáhl ruku a já ji sevřela do dlaní. Hlavou se mi začaly míhat jeho vzpomínky. Jako tornádo. Větrná smršť.
,,Co to k čertu je?" zavřel oči. Asi prožíval to samé.
,,Já to nevím, proboha!" zašeptala jsem a nechala vzpomínky nenásilně proplouvat myslí. Zároveň jsem se cítila unavená. Bolelo mě celé tělo. Zavřela jsem oči a přála si, aby tenhle podivný sen už skončil. Přála jsem si, abych se probudila doma v posteli. Přála jsem si tolik nesplnitelných věcí...
,,Jak jsi to udělala?" vytrhl ruku z mého křečovitého sevření a posadil se na posteli.
,,Ty...jsi se uzdravil..." vyvalila jsem oči. Ještě před chvílí byl na umření, ale teď vypadal celkem fit.
,,Ano..." překvapeně se dotkl čerstvé jizvy na pravém spánku.
,,Kdo jsi doopravdy?" zeptal se.
,,Máří Magdaléna Genezaretská, narozena 27.2. 1992 v..." rozpovídala jsem se.
,,Jsi blázen. Je rok 1970." rozesmál se.
,,To není možné..." vydechla jsem a zděšeně na něho pohlédla.
,,A kde to jsem?" nasucho jsem polkla a bázlivě se porozhlédla po stísněném prostoru.
,,Ty jsi vážně cvok. Jsi ve Voldemortově vězení. Na Temném hradě." řekl bez jediné známky emocí.
,,Voldemortově hradě?" naprázdno jsem otevřela pusu.
,,Jo. Jsi divná. Vážně nebudeš odsud..." zkonstatoval.
,,Jak se jmenuješ? A proč tu jsi?" zeptala jsem se a raději nechtěla znát odpověď.
,,Jsem tu proto, že se k Voldemortovi nechci přidat. A jmenuji se Sirius Black." teatrálně se poklonil, ale mně do smíchu vážně nebylo. Krve by se ve mně nedořezal.
,,Tohle musí být sen..." zašeptala jsem a zdrceně se opřela o studenou stěnu kobky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | Web | 26. července 2008 v 21:44 | Reagovat

Whow.. tak tohle mě fakt dost překvapilo. U úvodu jsem se smála, ale tohle bylo.. tohle byla fakt náhlá změna oproti tomu úvodu.. líbí se mi to!

2 tonks tonks | E-mail | Web | 27. července 2008 v 14:03 | Reagovat

tak a že nevieš písať depresívne poviedky. a toto bolo čo? :D

veľmi zaujímavé, ani som nedýchala, len som čumela na obrazovku. veľmi dobrá poviedka, ale ak tam budú ešte podobné scény, tak asi dostanem infarkt :D

a iank, neviem prečo ale mala som tušák, že to bude sirius ;)

3 Gigi Gigi | Web | 28. července 2008 v 14:00 | Reagovat

hej,tak teď jsi mě úplně dostala...jsem to přečetla jedním dechem..fakt naprosto úžasné

4 Dromedka Dromedka | Web | 28. července 2008 v 15:23 | Reagovat

Jako... :D To bylo prostě suprovní... :D A taky mě dostalo něco... mám dvě sestřenky... jedna se narodila 26.2.1992 a druhá 28.2.1992... :D Náhoda... :D:D

5 Lenka Lenka | Web | 29. července 2008 v 9:18 | Reagovat

Whow!Super....tohle jsem nečekala!!!

6 Lili Lili | Web | 29. července 2008 v 16:17 | Reagovat

ty vole.......som necakala Siriusa.....wow.........super!!normalka vyrazen dych...........ihned  idem na dalsiu cast:)

7 Nakuta Nakuta | Web | 30. července 2008 v 13:36 | Reagovat

Ty vogo..ten příval emocí,co ve mně tahle povídka vyvolala..na konci jsem se málem rozbulela...smekám Agi...úchvatnej zážitek

8 tija12 tija12 | E-mail | Web | 18. ledna 2009 v 9:40 | Reagovat

moc hezké

9 Alecta Black Alecta Black | Web | 8. července 2009 v 12:58 | Reagovat

ty kokšo, trochu mi to nepripadá ako romantické, ale začína sa to veľmi dobre. Začiatok bol dosť deprimujúci aj stresujúci ale stálo to za to! Čo by som ja dala za to, aby som sa mohla stretnúť so Siriusom Blackom... Ach.. No to je jedno, vráťme sa k poviedke! :D Bola vážne super a mala grádi. Máří... to by ma nenapadlo :D

10 Mu~he.he Mu~he.he | Web | 15. listopadu 2009 v 11:00 | Reagovat

uuuch ... no bylo to drsne no xD priste se nemusis tolik snazit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama