50% lidí vidí svět růžově....ti ostatní drogy neberou...

The stupid romantic story část 3.

10. června 2008 v 16:45 | Agnes Lore-Ley |  The stupid romantic story
Ahoj lidi! Vím, že jsem teď dlouho nic nepřidala, ale vážně nebyl čas...A ZA VŠECHNO MŮŽE TA ZPARCHANTĚLÁ ŠKOLA!!! To nic, toho si nevšímejte, mně už jen z těch testů hrabe...
Jinak vám mooooc děkuju za splnění limitu počtu hlasů v anketě!!!! Deseti lidem to připadalo romantický! Já se asi samou radostí zblázním....
No a dál....tahle povídka se mi nějak protáhla, protože jsem napsala tuhle kapitolu a POŘÁD TO NENÍ KONEC. Tak jsem ji zařadila mezi kapitolovky. Čtyři/pět kapitol je podle mne už celkem slušný počet (právě jsem si vzpomněla na šedesátidílné povídky jiných autoru a značně jsem znejistěla....).
No nic, jinak mě tahle povídka vůbec nebaví psát. A je to vidět...bohužel...
Prostě se do té postavy nedokážu vžít (to bude tím věkovým rozdílem )...navíc v téhle kapitole nemůže být o romantice ani řeč...(zase jsem sklouzla ke svému šílenému stylu psaní )
Tak si to přečtěte, pořádně to zdrbněte a...snad vám tou slátaninou nezkazím celý zbytek dne...
Adiós amigos! Agnesa
PS: Dneska jsem se s délkou kapitoly nějak překonala

Uběhly už dny...týdny...měsíc...dva... Emily vše brala s klidem. Kéž by se to dalo říci i o mně... Byla jsem uzlíček nervů... Jedna má část věřila v jeho nevinu, ta druhá mi ale říkala, že je to vrah - ten nejhorší, vrah svých přátel...
A já si stále bolestněji uvědomovala, že navzdory všemu, navzdory času, ho nejspíš stále miluji....(pozn. aut. Agnesa se diví, jak takovouhle prolhanou větu vůbec mohla napsat...a je jí z toho blbě =D)
Kdykoli někdo zazvonil, jedna má část si přála, aby to byl on. Aby řekl, že celé je to omyl, že si mi to jen zdálo...ale druhá část alarmovala, že co když je to on a chce zabít i mě...i nás...
Byla jsem jako posedlá. Hltala jsem každé písmeno, které napsal Denní věštec...a zjistila jsem, že mě nehledá...že chce zlikvidovat Harryho.... (pozn. aut. Ach, jak dojemné...asi na ni zapomněl...=D)
Měla bych se vrátit do kouzelnického světa a snažit se ho ochránit, ale nemohla jsem riskovat Emilyno bezpečí... Tolik jsem v sázku dát nedokázala... Nadávala jsem si do srabů, ale...nešlo to...
A tak uběhlo dalších pár měsíců a nastal květen...
Byl víkend, zrovna jsem se vracela z práce domů. Mimořádně jsem spěchala, protože Emily dostala ve škole volno. Venku bylo třicet stupňů a já jsem se potila v malém autíčku bez klimatizace. Ani otevřená okýnka už nepomáhala. Bohužel, lepší auto jsem si dovolit nemohla, protože jsem pracovala jako prodavačka. Chybělo mi základní mudlovské vzdělání.
Rozteklý asfalt sálal a já zahnula do naší čtvrti. Dojela jsem až před dům, kde jsem zaparkovala. Vystoupila jsem a kriticky si své dílo prohlédla. Doufám, že na mě ten kretén pan Wilson nezavolá policii, protože stojím jedním kolem na trávníku, kterému on lichotivě říká městská zeleň. Zmoženě jsem se dovlekla domů a otevřela dveře. Do uší mě praštila hlasitá hudba, linoucí se z Emilyna pokoje. Veškeré snahy o napravení tohoto zlozvyku jsem už dávno vzdala... Svalila jsem se na pohovku a zapnula televizi. Decentní boty na podpatku jsem zkopala na zem a začala svoji pozornost věnovat již zmiňovanému mudlovskému přístroji. Konečně obraz naskočil a mě se naskytl pohled na superkrásné modelky předvádějící supermódní kolekci miniplavek. Kriticky jsem se podívala na svoje nateklé nohy a závistivě jsem přepnula na další program. Dechovka a folklór...to vážně nemám zapotřebí... Další kanál...chvilku čekám, než naskočí zvuk, čehož ale okamžitě lituji, protože mé ušní bubínky okamžitě začnou trpět pod tóny písně Jednuuuu bííílou orchideeeej.... To dávají jen pořady pro důchodce nebo co? Přejdu na další stanici, ale dočkám se pouze hlasité debaty dvou politiků. Zhnuseně televizi vypnu a začnu zírat do blba. Nikdy by mě nenapadlo, jak to může být uklidňující, zírat do prázdna... Ale bohužel se u toho musí přemýšlet.... Ten debil! Ten kretén. Ten-ten-ten sebestředný parchant! Ano, přemýšlím o svém BÝVALÉM snoubenci. Musím si jít do něčeho kopnout.... AUUUU! Křeslo asi nebylo ten nejlepší cíl. Rezignovaně se podívám na svůj palec u nohy, který počal získávat chameleoní odstíny. K čertu se vším!
,,Ahoj mami,t-ty už jsi doma?" vleze do místnosti má milovaná dcerunka, která se tváří trochu vyděšeně. Důvod její ztracené duševní rovnováhy se táhne hned za ní. Hmmm, musím konstatovat, že má stejný vkus jako já... Ježiš, já tady porovnávám Blacka s klukem své dcery! Emily se asi připravila na nejhorší, protože začala svého zjevně vyplašeného kluka postrkovat směrem ke dveřím. Asi jsem špatná matka, ale na výchovnou lekci dneska nemám ani nervy ani náladu....
,,Jak se jmenuje?" kývnu hlavou ke zavřeným dveřím. Emily evidentně čekala otázky z jiného soudku, a tak neměla předem nachystanou odpověď.
,,Jack." vypadlo z ní po chvíli. Jen jsem pokývala hlavou a opět se vrátila ke své předešlé činnosti-tj. čumění do blba.
,,Ty se nezlobíš?" optala se Emily opatrně.
,,Proč? Nějaké vodění za ručičku, líbání...to mi vážně nevadí...jen nezapomeň, že jsi ještě pod zákonem..." odpověděla jsem jí ospalým hlasem. Emily na mě zůstala zírat s otevřenou pusou. Takhle upřímnou odpověď asi nečekala... Hmmm, překvapuji i sama sebe...
,,To si tady ten tvůj amant něco zapomněl, nebo co?" zaregistrovala jsem zvuky připomínající klepání na dveře.
,,Ne."
,,Tak kdo tu ksakru otravuje?!?" s heknutím jsem vstala z postarší pohovky. pomalým krokem jsem se došourala až ke dveřím a prudkým trhnutím je otevřela. Na prahu klečel nějaký muž. Nasadila jsem pohled ala Samara a okamžitě jsem ho začala hodnotit. Na první dojem připomínal pouličního obchodníka nebo úchyla.
,,Eliz?" promluvil po chvíli jemným barytonem. Odkud mě může znát?
,,Pardon? My se známe?" zachovávala jsem si odstup. Proč jenom KLEČÍ na tom zápraží?
,,Já jsem přece Remus. Remus Lupin." vyrazil mi dech. najednou jsem v těch ztrhaných rysech začala poznávat svého skorobratra. Kruhy pod očima svědčily o blížícím se úplňku a celkově působil tak nějak...přejetě...
,,A-a-a jak jsi mě našel?" vyblekotala jsem po notné chvilce, kdy můj mozek šrotil a vyhodnocoval všechny informace.
,,Byl jsem na exkursi v Krásnohůlkách...a....ta podoba je dokonalá..." zašeptal druhou část věty a hodil očkem po Emily, která náš rozhovor nenápadně poslouchala za dveřmi.
,,A jak máme vědět, že nejste Smrtijed?" vylezla dcerunka ze své schovávačky. A jo, to mne nenapadlo...
,,Zrovna jsem se na to chtěla zeptat." pokusila jsem zase získat mateřskou autoritu. Ještě pořád jsem tu ten dospělý já!
,,A co když vám řeknu informaci, kterou znají jen mí nejbližší přátelé."
Emily spokojeně kývla, ale mně se na tom pořád něco nezdálo...ten způsob vyslovování...výrazná gestikulace....a navíc chce okamžitě prozrazovat svá tajemství....k Removi mi to nějak nesedí...
,,Jsem vlkodlak." prohlásil tiše. A mě napadlo něco šíleného. Jestli jsi to opravdu ty, Reme, tak se předem omlouvám... Přitiskla jsem mu na kůži svůj stříbrný náramek. Nic se nestalo.
,,Emily! Padej! Okamžitě!" zařvala jsem, ale to už se před domem začali zjevovat další Voldemortovi poskoci. Jestlipak mezi nimi není i Sirius?...Ne! Kategoricky jsem své myšlenky odsunula na druhou kolej.
,,Přišli jste na to docela brzy, a proto musíme změnit plány..." zašklebil se a vytáhl hůlku. Co teď? Přemístění! Poslední naděje, jen jeden pokus...
,,Jestli myslíš na přemístění, tak to klidně zkus. Snad si nemyslíš, že bychom to tu nechali nezabezpečené..." poklepal si prstem na čelo. Tak tohle je konečná. Tohle znamená dívat se smrti do tváře. A já si najednou ze všeho nejvíc přála být jinde... Z celého srdce jsem myslela na to, abych byla kdekoli na světě, ale co nejdál odtud... Vzdala jsem se jakékoli naděje na záchranu a z náhlého popudu jsem chytla Emily za ruku.
,,Mami, já nechci umřít..." špitla.
,,Nezemřeš, Emily, dneska ne." odpověděla jsem jí s neochvějnou jistotou. Kde se ve mně bere ten klid? A proč ve svých posledních minutách života lžu vlastní dceři? Nevyznám se v sobě.... Najednou jsem ve výstřihu ucítila palčivou bolest. Nahmatala jsem důvod a nevěřícně zůstala zírat na přívěsek rozžhavený do běla. Přívěsek od něj... Co se to tu děje?
,,Co se to tu děje?" namířil mi Smrtijed hůlkou na srdce. Alespoň, že nejsem jediný člověk, který není v obraze...
,,To kdybych věděla..." odpověděla jsem popravdě a do očí mi vyhrkly slzy, protože mi ten malinký kousek kovu začal škvařit kůži.
,,Mami, představ si nějaké místo!" křikla Emily. A proč jako...ale dám cokoli za to, abych se toho krámu zbavila... ale co si mám představit? Nic mě nenapadá...rychle, potřebuji nějaké místo....dělej mozku!
Prasinky. Začala jsem si vybavovat hospodu U Tří košťat....stoly, pult...máslový ležák...
Najednou jsem ucítila trhnutí v pupíku a zažívala nezaměnitelný pocit cestování přenášedlem. Ale to není možné, abych na sobě nosila čtrnáct let přenášedlo a ono se aktivovalo zrovna ve chvíli nejvyšší nouze....
Pořád jsem držela Emilynu ruku. Ježíš! Teď mě napadlo, jak se s tímhle krámem přistává?
Zákony fyziky to vyřešily za mne a já se s hlasitou ránou zřítila rovnou na podlahu. Po pár nanosekundách podlaha zaduněla podruhé...to bude asi Emily. Mám otevřít oči, nemám otevřít oči, mám otevřít oči, nemám otevřít oči....k čertu s tím! Otevřela jsem oči a zůstala zírat na skupinku lidí v hábitech.
,,Kdo jste?" promluvil Rem. Nééé, už zase Remus... Ale tentokrát ten opravdový, protože to škubání v levém oku je nezaměnitelné...
,,Elizabeth Potterová." pracně jsem se začala zvedat z podlahy. Vedle mě se o to samé pokoušela má milovaná dceruška. Konečně se mi podařilo postavit, a tak jsem si začala prohlížet zde přítomné lidi, kteří měli dolní čelist až u kolen.
,,Potterová?" zasyčel někdo za mnou. Otočila jsem se a pohotově odpověděla:
,,Jo, Potterová. Snad jsi na mě nezapomněl, Srábusi?"
,,A-ale ty máš být mrtvá..." promluvil zase Rem. Jen se tu objevím a už by mě strkali do rakve...to je přátelský přístup...
,,Nebudu umírat jen kvůli tomu, že si to většina lidí přeje..." zářivě jsem se usmála na Snapea, který mě propaloval nenávistným pohledem.
,,A kdo je tohle?" postavil profesor Kratiknot na špičky, aby viděl na mou stále živou dcerunku.
,,To je-" začala jsem, ale ten nevychovaný fracek mi skočil do řeči.
,,Já jsem Emily Potterová-Nelsonová." představila se a začala si oprašovat sukni. Alespoň, že se představila pod jiným příjmením....
,,Ty máš dítě?" vyvalil oči Remus.
,,Hej, já nejsem žádné dítě, já jsem mladistvý." začala se hádat Emily. Protočila jsem oči v sloup.
,,A navíc..." pokračovala.
,,Musíš pořád skákat do řeči své ubohé trapné matce?" znaveně jsem jí skočila do řeči. No co! Já můžu! Já jsem přece rodič!
,,Pchlmbf." odfoukla si Emily a začala si pod nos brblat nadávky.
,,A proč tu vůbec jste?" vyzvídal někdo. No kooonečně to někoho napadlo!
,,Protože si u nás doma dali sraz Smrtijedi." vysvětlila jsem. Emily nasadila ďábelský výraz ve tváři. Tohle se mi nelíbí...takhle se vždycky tvářil Sirius, než provedl nějakou blbinu...
,,A zabili mi táááááátuuuuuu!" začala vzlykat. Moment, co to kecá?
,,Oni ho zabilíííííííí a mááááámě to nevadíííííí..." hrála komedii. Tak tohle je tedy její pomsta za to, jak jsem ji shodila.
,,Nemohl se brááááníííít, protože byl muuuudlaaaa! Nemohly jsme nic děěěěěláááát!!!..." padala na kolena a zase vstávala. Zde přítomným dámám se v očích zaleskly slzy.
,,Nech už té komedie a raději pojď." houkla jsem na půl pusy. Všichni přítomní se na mne překvapeně dívali. Jo aha! Oni si myslí, že kašlu na svého údajného manžela...
,,Ona tady jen hraje divadlo." omluvně jsem se pousmála na všechny okolo a hrozivě se zamračila na Emily.
,,OK. OK. To byl jen džouk (joke=vtip)!" zavedla ruce nad hlavu ve stylu "vzdávám se".
,,Tak už ses snad předvedla dost, tak můžeme jít."
,,A kam?" okamžitě reagovala. Ale to je fakt...kam?
,,To vymyslíme cestou." snažila jsem se argumentovat.
,,Já nikam nejdu!" rozvalila se na nejbližší židli a usrkla si z máslového ležáku ležícího poblíž.
,,Emily-" chystala jsem se zahájit další debatu na téma Zůstaneme tady a nebudeme o tom diskutovat.
,,Ale kam byste chodily?" vzpamatoval se jako první Remus, který doteď jen mlčky přihlížel naší výměně názorů.
,,Ale jistě, kam byste chodily, že? Máme tu volné místo pro učitelku Studia mudlů, tak proč nezůstat a rovnou neučit, že?" jízlivým hlasem oponoval Snape.
,,No vidíte, to je nápad!" okamžitě se toho chytla Emily. Snape jen naprázdno otevřel a zavřel pusu.
,,Ale to vážně není marný nápad..." zadumal se Remus.
,,No vidíte! Já to říkala! Má někdo nějaké námitky?" ze slušnosti se optala všech přítomných lidí. Ti jen zkoprněle zavrtěli hlavou. A já jsem vzduch? Mě se nikdo nezeptá, jestli chci učit nějaké mastné hlavy?
,,Výborně, konečně máme profesorku na Studium mudlů. konečně někdo, kdo tomu bude pořádně rozumět. A nemohla byste se za mnou potom zastavit a vysvětlit mi, jak funguje mobilní telefon?" ozval se ředitel. Cože? Ředitel? Kde se tady vzal? Asi se objevil stejně jako vždy - neočekávaně a znenadání. Svým příchodem pravděpodobně nepřekvapil jenom mě...
,,Takže domluveno, paní Potterová. V pondělí vám začíná výuka."
Zmohla jsem se na pouhé: ,,Slečno. Slečno Potterová."
Jak se Brumbál z nenadání objevil, tak stejně rychle i zmizel. Takže já jsem teď jako profesorka, jo? Měla jsem dětinskou radost. A první věc, kterou udělám bude:
,,Emily Potterová-Nelsonová! Máte školní trest za pokus o propašování Ohnivé whisky do školy." okatě jsem se zadívala na madame Rosmertu, která se tvářila jako andílek a na Emilynu láhev alkoholu pod trikem. Tahle práce mě bude bavit....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Angela Angela | Web | 10. června 2008 v 17:26 | Reagovat

Ten konec je skvělýýýýý! Já tuhle povídku naprosto žeru! Ale naprosto! Tak nechápu co kecáš, že se ti nedaří! XD Je to zkrátka "upe úža", i když tyhle dvě slova nikdy nepoužívám XD Fakt skvělý, bombastický!

2 tonks tonks | E-mail | Web | 10. června 2008 v 18:02 | Reagovat

uplne supa :)

tych poslednych par viet bola bomba-skoro mi zabehla zujka(ja asi nemozem mat nic v ustach, ked citam poviedky na blogoch)

nahodou-mne sa to velmi paci :)))

3 Nakuta Nakuta | Web | 10. června 2008 v 18:12 | Reagovat

naprosto bezvadný!!:D uplně moc žeru tvoje povídky na hlavu padlý:D jsou supeeer

4 Ajvi Ajvi | E-mail | Web | 10. června 2008 v 18:44 | Reagovat

tak ten závěr je bombastickej!! školní trest za pokus...dobřeeee:)

5 nathalcek nathalcek | Web | 12. června 2008 v 13:04 | Reagovat

nahodou.... nechapem, co sa ti na tom nelubi :D trochu strelene, ale je to super :D mne by sa celkom lubilo, keby si v tom pokracovala ako v poviedke- aby to malo viac kapitol :D mohlo by to byt este veeelmi zaujimave :D

6 Tracy Tracy | Web | 10. července 2008 v 9:10 | Reagovat

To je bezvadný, moc se mi to líbí, skvělý, jen mno už se ti z toho zase začíná ztrácet romantika, ale ještě že tak, z některých druhů romantiky se mi zvedá žaludek XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama